Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jmenuji se Dana a vystřídala jsem už čtyři lidi. Proč? Ne že bych je nechtěla, ale oni nemohli mít mě.

U první jsem se narodila. Tehdy mně lidi vůbec nezajímali - ledaže by mi dávali něco dobrého nebo se po nich dalo přelézt na nějaké zajímavé místo. Když mně bylo pět týdnů, vzala si mě moje druhá člověk. Měla na mikině na zádech přišitou hamaku, ve které mně nosila ven. Bavilo mně to, ale občas se mi zastesklo po sourozencích a tajně jsem doufala, že se ke mně přistěhuje nějaká kamarádka. Jenže než jsem se stihla pořádně zabydlet, zjistila jsem, že si mě nesmí nechat. Takže jsem putovala k její sestře. Ta mně hledala nového člověka, ale žádný se jí pro mně asi nelíbil a nakonec si mně vzala ta co s ní bydlela na pokoji a po které jsem občas běhala a už týden předtím jsem si ji označkovala, že ji schvaluji. A že jim trvalo, než to pochopily. Ti lidi mají ale dlouhé vedení, že?

Pak mně najednou naložila do přepravky a odvezla pryč. Myslela jsem si, že se zase stěhuji, ale místo toho jsme jen jely do parku navštívit dva prcky, se kterými přišel jejich člověk. Pak ty prcky najednou dala ke mně, rozloučily se a jela zpátky k nám! Začala jsem křičet, že došlo k omylu, ale místo toho aby se otočila tak se podívala do přepravky, vůbec jí nevadilo že ta mimina po mně skáčou a že je musím fackovat, a nastoupila zase do toho divného vlaku ve velké noře, kterým jsme sem přijely.

A doma nás všechny nastěhovala do velkého bejváku. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že budu muset pár týdnů počkat, než s těmi miminy bude rozumná řeč, a ještě na ně dávat pozor. Přece jen jsem chtěla kamarádku, a nerada bych zase zůstala sama. A tak jsem v domečku spávala u dveří a na půl oka na ně dávala pozor. Skoro je ani nebylo vidět, když se k sobě tulily v přítmí domečku.

Jednou jsem se probudila - a Soňa nikde! Vrátila se odpoledne, přelezla z přepravky k nám a hned začala vyprávět, jak byla v nějakém domě, kde byla spousta mladých lidí, kteří seděli za dlouhými stoly a koukali všichni na nějakého jiného člověka, který pobíhal kolem zdi vpředu a občas na ni něko načmáral dlouhým bílým kamenem. Nestalo se to naposled; jednoho dne jsem sotva vstala, už mě člověk chytila, strčila do přepravky a vyrazila se mnou do neznáma.

Pak k nám jednoho dne, když už jsme byly dospělé, nastěhovala dvě mimina. To nee! Začala jsem je pucovat, jakmile se přiblížila. Fakt jsem neměla náladu na malé děti! Jenže Soňa bohužel jo, a tehdy už byla o polovinu těžší než já, takže jsem musela sklapnout a vydržet, dokud nevyrostli a nebyla s nimi konečně rozumná řeč. Soňa je furt čistila a ony se pak za ní neustále táhly a zkoušely pořád dokola, jestli přece jen z jejích cecíků něco nepoteče. Aspoň že to nezkoušely na mně.

Před pár týdny přibyla další nájemnice. Ale ta už byla větší a dalo se s ní rozumně bavit.

Poslední dobou se mně povedlo vycvičit si toho druhého člověka, co bydlí v pokoji s naším člověkem. Vždycky když na ni koukám skrz mříže, tak přijde. Někdy přijde a čeká, až se budu chtít mazlit. Já to s těma lidma ale umím!