Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tak taky je můj prostůrek. Můj, můj a jen můj! Já jsem vůbec dost majetnická a někdy až kousavá, ale mám na to právo, protože mám dlouhý rodokmen a zdědila jsem krásu těla po mamince a krásnou barvu po tatínkovi. A mám i vznešené jméno - jmenuji se Kahlúa of Gremleens.

Moje maminka Collet od Riky (tituly tady vyjmenovávat nebudu, prostě je to kráska jako já) už kromě mně a mých sourozenců měla spoustu dalších dětí, protože je krásná a chlapi si jí všímali, a taky s námi potřetí otěhotněla a tehdy se rozhodla, že si bude dávat víc pozor. Náš tatínek Indy von Pako je prý zrzek a čtyři jsme se hezky vyvedli po něm.

Když nás přišla navštívit moje budoucí krmička a pečovatelka, zrovna jsme se všichli povalovali v rukávě a maminka šla hned návštěvu přivítat, očenichat a schválit. Pak nám dovolila jít se na ni podívat. Naše tehdejší mladá člověk nás vypustila na gauč s poskládanou dekou, do které jsme se jí fofrem schovali a bavili se, když ta cizí prohledávala vrstvy. My se uměli dobře schovat. Tak ta cizí odešla. Přemýšlela jsem, jestli se opravdu budu stěhovat k ní. Za dva týdny si pro mně ale opravdu přijela. Já už na ni čekala v přepravce, protože jsme už bydleli ve veliké kleci u dospělých holek, rádi jsme se schovávali a lidi nás pak nemohli najít.

Vedle položila stejnou přepravku, přendala mě do ní - a tam už byla nějaká další holka! Stejně stará jako já, ale nikdy jsem ji neviděla. Ale byla mi sympatická a brzy jsme se spolu začaly bavit. Byla taky nová, přistěhovala se teprve včera.

Když jsem přišla do puberty, začali mně mimo jídlo zajímat i chlapi. Jenže nikde kolem žádná nebyli! Vídaly jsme je jen občas, když nás naši lidi svezli do čajovny a uspořádali nám tam mejdan. A jako na potvoru vždycky, když jsem mohla ven z přepravky, byli kluci zavření.

Pak když končilo léto, mně jednoho dne začalo bolet v krku. Když naše člověk začala nějak moc vysedávat nad hromadou chutných papírů, kterých se ani nedotkla, jen na ně občas čmárala tyčkou, která za sebou zanechávala modrou stopu, jsem začala kašlat. Naše člověk začala mít starosti a dokonce mně říkala, že se bojí, že jí umřu. Já jsem ale nechtěla umřít! Vždyť mně byly teprve tři měsíce... a nachladila jsem se! Nic mně přece nebylo.

Druhý den jsme zase jely na výlet k její smečce. A než jsem se stihla rozkoukat v našem víkendovém bytě, dala mně samotnou do přepravky a jela se mnou na výlet. Autem! Držela mně zase na klíně, jako už jsme jednou v létě jely, ale nebyly se mnou ostatní holky a mně se ta cesta moc nelíbila. Pak se začala přepravka houpat - ona vystoupila z auta a někam šla. Pohyb přestal a z jedné stěny přišlo teplo. Dala mně ke kamnům... jééé. Zachumlala jsem se do dečky u kamen a usnula. Najednou mně ale vytáhla a ukázala nějakému cikzímu člověku, který měl v ruce takový pěkný drát, ale nechtěl mi ho dát. Pak mojí člověk řekl, že mám rýmu a zánět průdušek, a já se mohla vrátit k vyhřáté dečce. To mě tahala tak daleko jen proto, aby mně tady řekli, co už dávno vím!?

Toho dne jsem poprvé ochutnala alkohol. Mňam! A voněl po bylinkách. Ale moc mně ho nedala, škoda. A přinesla mně takovou rostlinku - nikdy jsem ji neviděla, ale už dlouho jsem na ni měla chuť. Nekompromisně jsem ji okousala.

Pak jsme jely zpátky a člověk mně ještě vzala k veterinářce. Nebála jsem se, protože už tam přede mnou byla Ginny, když si namlátila a začala špatně vidět, a pověděla mně že si mně tam budou nějací cizí lidé prohlížet a moc na mně svítit a pak mně podrbou a nechají být. Neříkala pravdu, protože na mně nikdo nesvítil, zato se mně přimáčkli nějakou kulatou studící věc, brrr.

Dostala jsem další roztodivné věci, ale ty mně tak moc nechutnaly. Ale jedla jsem je, protože mně člověk tvrdila, že se musím úplně uzdravit a že nechce, abych byla pořád nemocná. Nekecala mně, opravdu jsem se uzdravila. Od té doby jsem nebyla nemocná a už je to skoro půl roku. Měla bych to zaklepat na dřevo. A to co nejdřív, protože jsme domeček už skoro rozkousaly.

Občas si s holkama navzájem postěžujeme, že žádní chlapi okolo a miminek se nám přitom zachtělo. Mně se to jednou skoro povedlo! Ocitla jsem se o samotě s šestitýdenním klučíkem, ale dítě už to nebylo, hihi. Těhotenské testy pro potkany ale ještě nebyly vynalezeny, takže jsem nevěděla, jestli se povedlo. Ale pro jistotu jsem pořádně jedla a přibírala, aby miminka dobře rostla. Po dvou týdnech mně bylo jasné, že těhotná nejsem. Lidi mně ale pořád kontrolovali a podstrojovali mi ještě další týden - takže děti jsem neměla, ale aspoň jsem si užila tři týdny rozmazlování.

Jojo, to byla havaj. Ono když jde o jídlo, tak jsem svalovec, akrobat a perfektní herečka.

Ale před pár týdny se u nás objevila malá potvůrka, která jakoby z oka vypadla jedné mojí neteři. Pořád to řve, když to chci čistit, takže to musím vždycky přimáčknout k zemi. Děti jsou všechny stejný, nesnášejí hygienu.

Ale... ksakru... Já vím, že jsem žádné děti neměla... tak kde se to tady vzalo?