Jsem Sonina malá sestřička a mám moc ráda lidi. Mají na hlavě srst, která se dobře probírá čenichem, a ucho akorát tak na to, aby tam vešel čenich. Ta první, která se o mně starala, mně a mým dvěma sestrám říkala Popelko, Sněhurko a Zlatovlásko, ale nevím, která z nás byla která.
Už jako miminko jsem proslula neuvěřitelnými spacími polohami, z nichž jen některé se povedlo lidem zdokumentovat.
Moje maminka mně jednou vyprávěla, že žila na divném místě, kde pořád chodila spousta lidí, byla tam spousta dalších potkanů a jiných zvířat a málo místa. Občas jeden člověk, který tam byla často, sáhl dovnitř a někdo se rozloučil a už ho nikdy neviděli, takže se jen dohadovala, co stane s ní, až na ni přijde řada. Pak jednoho dne na tu chvíli došlo. Jakási člověk si ji naložila do přepravky, v jaké nás jako mimina nosila naše člověk, doma jí do ní dala jídlo a pití a nechala ji tam. Uplynul nějaký čas a pak ji dala na návštěvu do velikánské klece, kde bydlel jeden černý kluk. Co se dělo dál, pominula, ale já už jsem dnes dost velká, abych si to dokázala domyslet. Pak dál dlouho bydlela v té malé přepravce. Potom se na ni podívala jedna návštěva, byla na její člověk dost nepříjemná a odnesla si mámu s sebou a nastěhovala ji k jiným holkám. Ovšem skotačení s černým klukem nezůstalo bez následků a brzy bylo jasné, že z ní bude mladičká maminka. Narodila jsem se já, dva bráškové a dvě sestřičky. Byli jsme krásní, velcí a hodní buclíci, takže naše současná člověk si mně vzala i se sestrou.
Ta pro změnu nosí pěkné široké rukávy, kam se akorát tak vejdu, takže jsem už na seznamovací schůzi usoudila, že se mi u ní bude líbit, a tvrdohlavě jsem se usadila v rukávě. Neprošlo mně to. Sice odešla i se mnou, ale strčila mně k ségře a k Daně do přepravky. Ale ty široké rukávy nosí dodnes. Pravda, dnes už jsem velká a občas se bojím, že mně ta látka neudrží.
Poslední dobou se se mnou člověk občas nechce bavit; to proto, že jsem ji dvakrát kousla, když se mně nelíbilo, že z ní jdou cítit cizí potkani. Ne že bych se prala. Když k nám do klece nebo přepravky vleze vetřelec, tak se obvykle s holkama naježíme a popereme mezi sebou, protože kdyby u nás náhodou měl zůstat, musíme si ujasnit naše vzájemné vztahy.
Ale jinak nejsem žádný rváč. Ze všeho nejraději ležím v hamace, kterou mně občas odkouše Ginny, když se nudí a vzpomene si na svá telecí léta. Ráda jezdím s člověkem na výlety - vždycky je tam spousta lidí, kteří se mne buď bojí, nebo se se mnou chtějí mazlit a to já mám ráda. Někdy jezdím i na potkaní večírky v čajovnách, kde odložíme páníčky k čaji, necháme je, aby nás drbali v bláhové naději, že nevíme o čem je řeč, a pro změnu my pomlouváme je - o čemž oni určitě nemají nejmenší tušení.