Jsem největší z tlupy a donedávna i jasná šéfka. Pak si začalo vyskakovat (a taky občas obskakovat) to dospělé, leč malé šedé smrádě. Já už tou dobou ze rvaček vyrostla. Teď se mezi sebou občas perou střapaté, která bude mít navrch.
Můj tatítek byl pěkný černý chlap. Jsem celá po něm, akorát ty tři bílé flíčky na břiše jsem zdědila kdoví po kom. Maminka byla světlounká a malá a o tátovi nám občas vyprávěla, ale nikdy jsme se s ním nepotkaly, protože bydlí někde jinde.
Měla jsem dvě sestry a dva bratry a tudíž vždycky dva cecíky pro sebe, občas i tři, když jsem byla dost rychlá. Dostávali jsme i Pribináky, které dodnes miluju. Jakmile nám byly čtyři týdny, sbalila naše tehdejší majitelka mně a ségru Sáru, která taky ještě nebyla zadaná, do přepravky a vyrazila s námi velkou krabicí na lidi někam pryč. Maminka říkala něco o tom, že jedna už rovnou pojede do nového domova, ale nebraly jsme to vážně.
Že nakonec půjdeme obě, netušila ani ona.
Potkany jsme tam o pár týdnů starší černou holku Danu, která si s námi chtěla hrát. Já s ní taky, ale ségru vždycky zajímali spíš lidi. Takže si cizí lidská samice nedokázala vybrat a nakonec si nás odvezla obě. Tedy vlastně všechy tři, i s Danou.
Teď už jsem velká, před měsícem a půl jsem dohromady se ségrou a Danou slavila rok a před pár dny i svátek. Ještě pořád mně bolela packa po úrazu - prostě jsem strčila prsty, kam nemám, a člověk byla zrovna nepozorná. Pořád do mně cpali hnusné léky, zkoušeli to zakamuflovat v domnění, že to nevyčenichám (ha ha), a nakonec je do mně začali cpát tak jak byly. Aspoň že jsem to mohla zajíst Pribinákem. Tfuj. A ten zápach! Měla jsem ho vždycky v nose ještě hodně dlouho a lidi si taky pořád myli ruce.
Chtěla jsem kdysi děti, ale jaksi nebylo s kým je pořídit. Takže jsem to vyřešila jinak. Když se k nám přistěhovala dvě mimina, adoptovala jsem je jako své dcerky. Teď už se mně ani nechce. Mám děti ráda, ale jsem spokojená, že mám kamarádky a ani nevím, jestli je opravdu ještě stále chci. I když, nedávno se naskytla příležitost...
Krátce po narozkách jsem jela sama jen s člověkem na další sraz, kam se nechala přinést spousta cizích potkanů. Ale, ehm, to už asi zasahuju do Lahjina teritoria. Ale líbila jsem se třem pěkným klukům, byli po mně jako diví! Jedna holka taky a té povolili za mnou přijít. Naše člověk se chytala za hlavu, že nemá doma normální potkana. No proboha, tak jsem to zkusila se ženskou! Zas tak moc se snad nestalo!
Tam i zpátky jsem cestovala pod kabátem. Je to můj oblíbený styl, ráda se koukám ven, když už se vezu a nemusím to šlapat sama.